Když já se neumím modlit

Stál jsem v knihkupectví u regálů naditých knihami, které jsem kdysi dávno četl nebo jen držel v ruce, naditých knihami, které ve mně začaly znovu probouzet úžas, jenž jsem kdysi pociťoval a byl přesvědčený, že mě něco velkého ček

Vzpomněl jsem si na svá adolescentní léta plná rodících se tužeb a testosteronu, na své pozdější roky rozčarování a konečně dobu úlevného poznání, že přání se mi jako bonus občas splní, častěji na sebe ovšem bere jinou podobu a někdy mi trvá, než se naučím rozpoznat, že se mi splnilo to, o čem jsem tak dlouho snil.

Stál jsem v knihkupectví u regálů naditých knihami, které mi najednou připomněly pradávný obraz, který jsem vídal jako malé děcko z postele mých rodičů, když bývala sobota anebo neděle, to jsem si každé víkendové ráno přišel přilehnout na samý okraj, přitisknul se zády ke spící matce a očima jsem bloudil po policích rozlehlé knihovny, bral jsem očima jeden hřbet po druhém a četl si poctivě jejich názvy, Zeměžluč, Zahradníkův rok, R.U.R., Hordubal, Obyčejný život, Chrlení krve, Dvojí osud, Směšné lásky, Žert, Sedmiramenný svícen, Zbabělci... Rodiče svým činům, a tudíž i knihovně, vtiskovali neporušitelný řád, a přesto všechny knihy, řazené pečlivě podle autorů, vytvářely dohromady pestrobarevný obraz, který se mi najednou v knihkupectví znovu vynořil a vynořuje se mi pokaždé, když podobně bloudím očima po hřbetech knih na návštěvách u mých vrstevníků, kteří, jako já, vyrostli na stejných příbězích.

Tehdy, přitisknut zády k matce, znal jsem jen ty hřbety. A časem přišel okamžik, kdy jsem si půjčoval jednu knihu po druhé, bral je do rukou a poznával postupně i z anfasu a posléze pronikal do jejich středu, do jejich srdce. Někdy ty hřbety slibovaly víc, než mi knihy mohly tehdy nabídnout, a jindy naopak, jednou vzal jsem do ruky jednu z mých nejdůležitějších knih, které jsem v té době četl, básnickou sbírku Walta Whitmana Stébla trávy, tu jedinou knihu, kterou vydal a již psal celý život, tu knihu, která dala nově nadechnout nejen mně v té době, ale celé jeho generaci a generacím, které přišly po ní. Do té doby nevěděl jsem o Whitmanovi vůbec nic, ale první pozdrav od něj byl tak osobní a důvěrný, že jsem už potom knihu nadlouho neodložil, stačilo, že na první, náhodně otevřené stránce mi do oka padl ten verš, Ode dneška neprosím štěstí, já sám jsem štěstí a všechno od té chvíle bylo pro mě nové a úchvatné, stačil ten jediný verš a už jsem nemusel číst dál, veškeré poselství bylo pro mě scuknuto do tohoto jediného řádku, který vyšel poprvé v roce 1855, ve stejném roce, kdy u nás vyšla Babička Boženy Němcové, tak ve stejné době na opačném konci zeměkoule napsal básník a dřevorubec Walt Whitman básně, které v sobě nosím dodnes.

Ta věta přišla v pravý čas, byla tam na té stránce pro mě připravena k otevření, četl jsem celou tu báseň, báseň Zpěv silnice, a byl jsem jí naprosto uchvácen, byl jsem jí natolik opilý, že jsem zatoužil přečíst si ji v originále, a tak jsem běžel do knihovny a když jsem pak knihu držel a nalistoval Song of the Open Road, hltal jsem její původní podobu, tak, jak ji Whitman doopravdy napsal, našel jsem si první kout, kde nikdo nebyl, abych si ji mohl přečíst nahlas a začal jsem jednotlivá slova nabírat do úst a číst si ji stále dokola, až jsem ji uměl celou zpaměti, až jsem uměl i to Henceforth I ask not good fortune, I myself am good fortune a několikrát denně, když kolem mě nikdo zrovna nebyl, jsem si ji přednášel a zároveň naslouchal jejím slovům, která přesně v té podobě vylétla v polovině 19. století Whitmanovi z hlavy. V těch slovech a nezvykle dlouhých verších byl ukryt jeho dech, každý verš byl jednotkou dechu, takže když jsem si je nahlas přeříkával, dýchal Whitman zároveň se mnou, tak jsem ho ve svých jedenadvaceti letech křísil a tím jsem zároveň křísil k životu sebe, hýčkal a chránil jsem si tu báseň jako korunovační klenoty a zároveň jsem ji měl stále u sebe jako svůj vlastní štít.

Ta jedna báseň, ten jeden verš, to byl malý zázrak, kterým jsem se odpoutal od všeho, co mě v té době sráželo dolů, ale jak časem vše vyprchá, vyprchalo i kouzlo tohoto zaklínadla a já potřeboval kouzlo nové, neopotřebované, jež by mělo stejnou sílu a účinek. A už to trvalo moc dlouho, a když nezabíralo vůbec nic a díra ve mně byla čím dál větší a pořád ještě nebylo dna na dohled, šel jsem se ukrýt před srpnovým vedrem do kostela Svatého Mořice. Tehdy jsem už několik týdnů intenzivně cítil, jako by se mi někdo díval přes rameno, jako když jsem coby kluk seděl tiše v kině před začátkem promítání, přede mnou seděl cizí chlap a já se mu mlčky jen tak díval do zátylku, a chlap se po nějaké době nečekaně otočil a řekl mi, co čumíš? A tak já o několik let později cítil asi podobný pohled, pohled přes rameno, jenomže když jsem se otočil, nikoho jsem neviděl, tak jsem si u Svatého Mořice sedl do lavice a jenom tak jsem tam byl a nic jsem neříkal, protože já se neumím modlit, čekal jsem na něco, co nepřišlo, tak jsem se zvedl a šel jsem zpátky do toho odpoledního vedra, které nepolevilo ani večer, a další den nanovo a tak to šlo pořád dokola a protože se neumím modlit a navíc mi přišlo nevkusné obracet se k vyšší moci jen ve chvíli, když je mi nanic, dál jsem nic neříkal a o nic se neprosil. Ale Whitman už nezabíral a já věděl, že jestli se něco nestane, možná to špatně skončí, pomyslel jsem na to, že jestli se stane ten zázrak, který se stal před léty, nechám se pokřtít, nechám si požehnat v evangelickém kostele, kam chodívala tehdy moje žena a v němž jsme se na její přání sedm let předtím brali, a nechám se pokřtít přesto, že jsem sedával v lavici při bohoslužbách Židovské obce jako její člen, jenom jsem poslouchal, vedle mě seděl osmdesátiletý pan Wolf, který taky nic neříkal, a když bylo po všem, usmál se omluvně na mě a řekl, když já se neumím modlit, tohle řekl starý pan Wolf, který měl na paži vytetované číslo.

Když jsem byl ten večer venku, pořád bylo vedro a všude byla tma a tlama té díry byla zase větší, cítil jsem v sobě, jak něco z té hlubiny přichází, co mi chce pomoct, jak mi to najednou začíná cukat celým tělem, cítil jsem, jak mě to zaplavuje, jak to stoupá z té hlubiny a jak mě to objímá, ta síla mi rozhodila ruce do dvou protilehlých světových stran a zrovna v tu chvíli, kdy intenzita toho okamžiku nabírala svého vrcholu, něco silného začalo proudit vertikálně mým tělem a zmítalo jím a vynášelo vzhůru a ten pohyb ze mne setřásal těžké pytle, které jsem si za předchozí roky vrchovatě nastřádal, to už jsem si byl jistý, že to konečně přišlo, až tato mohutná vlna po chvíli zase odezněla a vrátila mě zpátky na zem. Byl jsem vyslyšen, a ačkoli se neumím modlit jako pan Wolf a k vyšší moci jsem se obrátil jen a pouze ve chvíli, kdy mi bylo nejhůř, byl jsem vzat na milost, všechno se projasnilo, odcházel jsem z toho místa před naším domem se stejným pocitem jako tehdy, když na mě v té temné chvíli čekal vzkaz poslaný mi napříč časem ve Whitmanově knize.