Když Suzanne Vega přijde k vám domů na svačinu

Čas od času mě náhle zašimrá v krku a nečekaně mi něco několikrát rychle za sebou stiskne ohryzek, až se toho leknu.

To prý srdce v tu chvíli zapumpuje trochu silněji, udělá o jeden tep navíc, jako by se chtělo víc nadechnout, jako by chtělo chytit druhý dech. Už několik dní píšu v duchu tento text, několik dní ho v duchu přepisuju a v duchu odesílám a pak zase přepisuju, až z toho nemůžu myslet na nic dalšího, až se mi o tom v noci i zdá. A tak to mám často.

 A přesně tak to se mnou bylo i před více než třiceti lety, kdy se mi dostalo do ruky její první album. SUZANNE VEGA. Někdo mi řekl, tohle si přehrej. A musel to být někdo, komu jsem věřil, protože jsem to hned udělal, hned jsem položil černý vinyl na kotouč gramofonu, roztočil ho a položil na něj jehlu. Sedl jsem si do křesla a vzal do ruky booklet s texty. Ne všemu jsem rozuměl. Anglicky jsem uměl špatně a význam toho, co jsem si přeložil, mi jistě unikal, protože jsem její obrazy vnímal nejspíš doslovně. Ale zcela bezpečně jsem tehdy rozuměl refrénu písně Marlene on the Wall, v němž se na konci jako mantra opakuje ten klíčový verš: I am changing. Měním se. Rozuměl jsem tomu. I já se tehdy měnil. Jen jsem netušil, proč a kdo bude stát na konci té proměny. Nerozuměl jsem síle, která mě začala měnit, a netušil jsem, odkud přichází, stejně jako jsem nerozuměl svému vlastnímu hlasu, který se měnil natolik, že v telefonu si mě pletli s mým otcem, dokonce má teta Lucy, jeho vlastní sestra, si mě s ním pletla, a když jsem pak v rozpacích začal něco drmolit, říkala, Tomáši, jsi to ty? Začal jsem se tehdy do telefonu představovat jako Hrbek mladší a na to mladší jsem byl hrdý.

 Ne, nerozuměl jsem té síle, která mě začala měnit, ale byla tu, byla reálná, byla mohutná, a pokaždé, když přišlo na refrén, zpíval jsem si u vytržení spolu s ní: I am changing. Najednou se mi odněkud zdálky ozýval jejím hlasem někdo, kdo mi říkal, já to mám stejně, lítáme v tom spolu. Pocit spříznění. Její hlas zněl naprosto zřetelně, naprosto čistě a očistně. A v našem pokoji. Obýval jsem ho tenkrát spolu s bratrem Danielem, který se těm letům proměny nezadržitelně blížil taky. A tak jsme poslouchali oba.

 Tehdy jsem ovšem nemohl vědět, že o šestnáct let později se skutečně potkáme, že spolu povedeme rozhovor pro jeden magazín, že ona bude sedět proti mně a já že jí budu klást otázky, které jsem v sobě celou tu dobu střádal. Seděl jsem proti ní a uváděl jsem svou další otázku vyprávěním o tom, jak mi pokaždé naskakuje husí kůže, když ji Marlene on the Wall slyším zpívat, dal jsem do toho veškerou energii, kterou jsem ze sebe uměl vyždímat. Nechtěl bych se v tu chvíli vidět, muselo to být směšné, ale ona mi pozorně naslouchala. A najednou se něco stalo, jakési jiskření mezi námi. Téměř hmatatelné. Alespoň já si na to tak pamatuju. Měl jsem pocit, že vím, jakým směrem se ubírají její myšlenky, protože když jsem začal větu, ona ji dokončila a zase naopak, já doplňoval ji. V tuto chvíli se začalo něco, z čeho vzniklo naše přátelství, i když tehdy bych si to ještě netroufnul takto pojmenovat. Dnes už si to troufnu.

 Když jsme tehdy s bratrem odcházeli z toho vídeňského klubu, kde jsem poprvé viděl živou Suz, kterou jsem si celou dobu představoval jako vysokou intelektuálku, a ona, když jsme stáli proti sobě, byla stejně malá, jako jsem byl já, tak když jsme s bratrem odcházeli a procházeli prázdným sálem, kde ona už stála na pódiu, na němž probíhala zvuková zkouška, mávala na nás veselá, jako bychom se znali ne hodinu, ale celé roky.

 Kruh se začal uzavírat, když mě pozvala do svého newyorského bytu na večeři. V pokoji visel plakát Marlene Dietrichové. Ten stejný plakát, který, jak předpokládám, putuje všude s ní, který visel ve všech bytech, které vystřídala. Se mnou zase putuje ten refrén I am changing, který ona dodnes zpívá se stejnou energií jako tehdy, když jsem ji slyšel zpívat poprvé z desky.

 A kruh se uzavřel úplně, když před pár lety byla se svým mužem u nás, na návštěvě u mých rodičů v Olomouci. Seděla s ním na pohovce, která byla přesně na tom místě, kde stál kdysi ten náš gramofon, na němž jsme si s bratrem před více než třiceti lety pouštěli všechny písně z elpíčka Suzanne Vega. A aby toho nebylo málo, přesně v tu chvíli, kdy usedla na pohovku a uvolněně se opřela o svého muže, byla to chvíle jejích narozenin. Než jsme chvíli předtím vešli do domu ve Slovenské 2 naproti Prioru, vyptávala se mě na rodiče a já jí vykládal, jak moje maminka s chutí kreslí po zdech kosočtverce, kterým náš syn říká drahokamy, vyprávěl jsem jí o tom, co ten znak pro nás představuje, protože v Americe ten pikantní symbol, který si tady už za doby kronikáře Kosmy potají ryli do škamen žáci kanovnických škol, opravdu znamená jen ten diamant. A tak na konci návštěvy, po obědě a po porci štrůdlu, když už se zvedali k odchodu, tentokrát na zvukovou zkoušku na Horním náměstí, kam tehdy přišlo nejvíc lidí od stávky v děvětaosmdesátým roce, vyfotili se s tímto drahokamem, který mi jednou namalovala jedna moje kamarádka na počest naší maminky.