U lůna své ženy

Do dvou ápětkových sešitů psal jsem v sedmi letech svůj román, svůj vlastní životopis, v sedmi letech jsem se propsal ve dvou sešitech do své přítomnosti, až už nebylo o čem psát.

Poslední kapitolu psal jsem v dámském kadeřnictví, kam mě vzala moje maminka, protože nebylo zrovna nikoho, kdo by se mnou byl. Seděla v křesle kadeřníka Jančálka, který sám vypadal jako herec Martin Shaw, přesně jako Doyle v seriálu Profesionálové, vyhlášený olomoucký kadeřník, který rozuměl ženám a ženy zase jemu, protože byl gay a zatímco pracoval na mojí mamince, já klečel na zemi u židle, na ní jsem měl položený sešit, špičkama prstů u nohou jsem se opíral o podlahu, protože mi vzrušením zase cukalo celé tělo, a když jsem skončil, bylo maminčino křeslo prázdné. Seděla mezi dalšími zákaznicemi pod velkým sušákem a já ji nebyl s to rozpoznat, v sušáku, který vypadal jako kosmická helma, mi přišly všechny ženy stejné, až nakonec jsem maminku mezi ostatními zákaznicemi poznal podle vůně.

Časem se sešity ztratily. Ale co si pamatuju přesně, byla úvodní věta prvního sešitu, první její část, která začínala slovy: „Když mi bylo nula let…“ Tak začínala úvodní kapitola o zrození hlavního hrdiny, a bezpečně vím, že končila větou, „Už bylo po porodu.“ Přišla mi tak nějak správně krátká a úderná a jaksi všeříkající, těšil jsem se, že až to dám přečíst rodičům, uslyším po chvíli maminku zvolat směrem k tatínkovi, Jéžišmarjá, to je strašný, jak na to celý přišel a z jejího hlasu bude znát, že je na mě patřičně hrdá a i zaražená, jak píšu o svém zrození, o prvním vstupu do tohoto světa, že bude ohromena tím, jak jsem se zhostil popisu porodu, u kterého jsem sice byl, ale jaksi mimoděk a ne vlastním přičiněním a ze kterého si nemůžu nic pamatovat. Vše, co jsem věděl, věděl jsem jen od ní a z vyprávění pana doktora Ženíška, který mě, a později i bratra, rodil.

Kvůli němu, panu doktoru Ženíškovi, chtěl jsem být v první třídě gynekolog, a když jsme pak na konci školního roku ve třídě psali, jaké povolání bychom chtěli jednou vykonávat, já napsal, že budu gynekologem a k podpisu jsem po dlouhém váhání připsal titul MUDr., abych viděl, jak to vypadá na papíře. A rodiče to dávali hned k lepšímu při návštěvách, ptali se mě před cizími lidmi, a řekni, čím chceš být a já jsem někdy rád, jindy míň říkal, že chci být gynekolog jako pan doktor Ženíšek, který chodíval často za babičkou Růženou, za Omou Rózl, chtěl jsem být jako on, protože se mi líbila jeho kožená příruční taška, ten jeho elegantní podlouhlý kufírek z kůže, viděl jsem, jak je obletován mou maminkou, jak mu servíruje kafe a zákusky od Dejmala, měl jsem rád jeho trochu výš posazený hlas a zároveň jsem viděl, že velkým se může stát i ten, který moc nevyroste.

Když pan doktor odrodil mého bratra, který přišel na svět koncem července tři a půl roků po mně, vzal mě po pár dnech tatínek za ruku, šli jsme se postavit pod okna porodnice a hledali, které to okno ve třetím patře se otevře a vykoukne z něj maminka s mým bratrem v náručí, s bráchou, kterého jsem měl vidět poprvé v životě, stejně jako tatínek měl poprvé vidět svého nového syna, syna Daniela, o němž si oba rodiče z nějakého záhadného důvodu mysleli, že bude dcera, které dají jméno Evička. A pak se ve třetím patře otevřelo okno a tatínek ukázal tím směrem a řekl, podívej, tam už je maminka a tvůj bratříček, jenomže okno bylo vysoko a zrovna v tu chvíli jsem řekl, tatínku, já musím kakat, a tak mu nezbylo než mě přidržovat a zároveň se dívat nahoru ke své ženě a ke svému novému synovi, k mému bratru Danovi. A když jsem byl hotov, řekl jsem „už“ a tatínek utrhl několik lopuchových listů, které rostly nadivoko kolem, a těmi lopuchy dřel fest moji zadnici a jak se snažil být dobrým otcem i v tomto ohledu, jeli zrovna kolem nějací manželé s kočárkem, zastavili u nás a zeptali se, tak už, Tomáši? A z okna volala maminka na tu paní, ahoj, Věro, tak už, už to mám taky za sebou a hrdě ukazovala mého bratra ve svém náručí. A Věra s manželem ukazovali v kočárku vlastní dítě, malé nemluvně, říkali, my máme dva měsíce Karolinku, a to bylo poprvé, kdy jsem stál nadosah své budoucí ženy. Aniž by to mohl tehdy kdokoli z nás tušit, byli jsme tam v tu chvíli všichni, kdo o dvacet čtyři let později byli účastníky naší svatby.

Devětadvacet let poté jsem přikládal ruku na břicho právě té, co ležela kdysi přede mnou v kočárku, na který jsem vytřeštěnýma očima hleděl, když mi můj tatínek dřel velkými lopuchovými listy moji zadnici. Devětadvacet let poté vezl jsem svou ženu v bolestech do porodnice. A když ji přijali na pokoj, převlékla se do erární noční košile, sestra jí změřila tep a tlak a řekla, ať si zkusí zaskákat na velkém gumovém balónu, že se tak líp otevře, začalo se mi ve stejnou chvíli dělat mdlo, protože já jsem hypochondr a mám o sebe často strach, já často umírám na nemoci, o kterých jsem ani neslyšel a že vždycky myslím na nejhorší, zebou mě nohy a zvyšuje se mi krevní tlak, který si měřím každý den. A když pak vidím, jakých hodnot jsem dosáhl, sám pohled na ta čísla mi tlak vyžene zase výš, takže když se má žena v bolestech snažila lépe otevřít na gumovém balónu a viděla, jak omdlévám, řekla sestře, změřte, prosím vás, i mého muže. A sestra mi změřila tlak a hned se mě ptala, jestli nechci na vzduch, jenomže to se už má žena natolik otevřela, že sestra začala volat, všichni na sál, rodíme, a pomalu ji odváděla z pokoje.

Stál jsem tam u její hlavy, kolem dokola personál a, maminko, zatlačte a takové ty věci, stál jsem u hlavy své ženy, jako už jednou, když přicházel na svět náš syn Šimon, který měl štěstí, že se narodil jako kluk, protože kdyby se narodil jako dcera, byla by z něj Berta, což bylo v rodině přijímáno s krajním odporem. Tehdy jsem si myslel, že jako otec budu stát přímo u lůna své ženy, abych viděl, jak to naše dítě vbíhá do cílové rovinky a proráží vítěznou pásku. Ale otcové stojí u hlavy svých rodících žen i proto, aby je mohli držet za ruku nebo jim utírat pot z čela. Moje žena nechtěla žádný dotek navíc, a tak jsem tam jenom stál, stál jsem potichu u její hlavy a snažil se nepřekážet. A jak se teď schylovalo k velkému příchodu naší dcery a jak už po dlouhých těžkých minutách vběhla triumfálně mezi zaplněné tribuny, položila sestřička dceru mé ženě na břicho, aby se s ní přivítala, aby po tom šoku znovu cítila teplo své matky, pak ji sestra odstřihla pupeční šňůru, opláchla, zabalila a zvážila, mezitím ale jiná sestra řekla, pojďte rychle, paní krvácí, nemůžeme zastavit krvácení, a tak mi dali dceru do náručí a řekli, počkejte v předsálí.

Tak jsem si sedl na židli, abych viděl přes otevřené dveře do porodního sálu, dceru jsem pevně držel a nemohl se na ni vynadívat, a ve stejnou chvíli jsem zvedal hlavu, díval se přes práh na pokrčené nohy mé ženy, které se začaly třást, začalo jí cukat celé tělo, ale ne vzrušením, jako mně, když jsem psal v sedmi letech svůj životopis, ale tím, jak z jejího lůna, kterým právě přišel na svět nový život, proudem krve hrozí odejít život její, třásla se nekontrolovatelně a čím dál víc, třásla se tak, že pod ní duněl celý porodní stůl a až tam k nám bylo slyšet drkotání zubů. Každý z personálu se chopil toho, co bylo po ruce, lavóru i plytkých misek, sestry i doktoři nabírali do nádob krev mé ženy a vylévali ji do odpadu a pak hned zase běželi zpátky, vždycky se jeden z nich zjevil ve futru dveří, tak jako se v okénku orloje s železnou pravidelností zjevují svatí, jeden za druhým, tak stejně se střídali sestry a lékaři, kteří se sbíhali z celého oddělení, aby pomohli nabírat pulsující krev mojí ženy.

V náručí jsem držel právě narozenou dceru, která se za tu dobu neozvala ani jedinkrát, jen tiše se na mě dívala a já si ji tiskl k sobě a šeptal jí, tak vítej, Zuzanko, já jsem tvůj fotr a tamhle je tvoje maminka, musíme počkat, i když jsem si nebyl jistý, jestli se jeden i druhý dočkáme. A vzpomněl jsem si, jak se moje žena v listopadu osmdesát devět chystala na první demonstraci na Horním náměstí. Tou dobou se už vědělo, že kolem dokola budou policajti s vycvičenými psy a milice s vojáky a možná obrněné vozy, že budou chtít zasáhnout a moje žena, která tehdy ještě nebyla mojí ženou, se na srážku s brutalitou připravovala tím, že se šla vysprchovat, aby byla umytá, kdyby ji náhodou na místě zastřelili, kdyby tam na dlažbě ležela mrtvá, tak aby i ve smrti byla čistá. A sprchovala se i těsně předtím, než ji odvedli na porodní sál, sestra už ji brala za ruku, když moje žena řekla, ještě se musím vysprchovat, a sundala si v bolestech erární noční košili a vešla do sprchy, pustila na sebe ten proud vody, aby byla čistá, a pak se utřela a sestra ji odváděla umytou, tak jako byla umytá tehdy, když šla v listopadu na Horní náměstí.

Seděl jsem v předsálí, držel naši dceru, která tady najednou byla, do jejího narození jsem si neuměl představit, jak budu umět dělit svou otcovskou lásku mezi dvě děti, jestli tu jednu, které jsem byl už čtyři roky uvyklý, budu muset umenšit, aby něco zbylo i na tu druhou, nebo jestli mě osvítí nějaký silný zdroj, abych z té první nemusel odkrojovat, bylo to mimo mé chápání, ale jak jsem držel naši dceru, cítil jsem, jak do mě očima vrůstá, jak si mě přitahuje, cítil jsem, že ten zdroj není primárně ve mně, ale v ní, že prochází právě jejím zrakem, přestože ještě nevidoucím. A tak jsme oba čekali na šťastný konec, který nakonec opravdu přišel. A co bylo potom, je už zase jiný příběh.